Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • cz
  • pl
  • en
  • de

Obsah

Švédové v Příboře

Josef Ullrich uvádí německou verzi pověstí o Švédech v Příboře v obdobné podobě: V posledních letech třicetileté války vpadla švédská vojska na Moravu. Zpráva o tom, že se nepřátelské vojsko blíží, způsobila ve všech místech děs a hrůzu. Také měšťané příborští očekávali příchod Švédů s obavami. Byli toho mínění, že Švédové jsou mnohem horší, než jsou sprostí loupežníci. Čím byli Švédové blíže, tím větší strach a hrůza přepadly Příbořany, na druhé straně u mnoha měšťanů sílilo přesvědčení, že se budou muset srdnatě bránit vetřelcům.

Netrvalo dlouho a před branami Příboru se objevila švédská hlídka, ohlašující příchod většího švédského oddílu. Na městské radě žádala zaopatření, ubytování a podle tehdejšího zvyku také vysoké výplatné. Po jejich odchodu se konšelé sešli na radnici a přemýšleli, co proti Švédům podniknou. Pochopitelné v městě přípravy na obranu vyvolaly veliké vzrušení. Jedni se báli, že Švédové vyvraždí celé město a radili utéci do vzdálených hor, další radili přistoupit na švédské ultimátum. Zneklidnění rostlo a obyvatelé bylo bezradní.

Tu pojednou se v okně radnice objevil rozvážný městský rychtář a několika dobře volenými slovy vybídl občany, aby se utišili, rozešli a doma očekávali, na čem se městská rada usnese.

Pozdě v noci se v prázdných příborských ulicích a uličkách objevily postavy konšelů. Klepali na dveře a okna a tlumenými hlasy sdělovali, jak se městská rada rozhodla a co jednotliví měšťané mají udělat.

Po půlnoci vyvedl statečný městský rychtář houfec vybraných a ozbrojených mužů na pahorek s kostelíkem sv. Františka. Každému muži určil stanoviště za hřbitovní zdí, které měl s nasazením vlastního života bránit. Blízko vchodu na hřbitov tenkrát stála věkovitá lípa. Do její koruny se ukryli ti nejlepší příborští střelci a dostali pokyn zasáhnout do boje v případě největší nouze. Koruna byla tak mohutná a větve tak silné a husté, že se střelci v ní bezpečně ukryli. Když bylo vše potřebné o obraně připraveno, poklekl starý rychtář na kolena a prosil Boha, aby neodpustil vítězství bezbožníků rozvracejících oltáře a vraždících věřící i jejich duchovní.

Sotva ráno ozářilo slunce okolní výšiny, již ohlašoval hlasný s věže, že se Švédové blíží. Městský rychtář s městskou radou, která po celou noc bděla v radnici, vyšli nepřátelskému oddílu spěšně vstříc. Před švédským plukovníkem padli na kolena a nabídli mu klíč od radnice. Velitel zůstal na koni v sedle, neuznajíc pokořené měšťany hodny jediného slova. Klíč si dal podat sluhou, pobídl koně a vjel do města. S ním do města vtáhl veliký zástup Švédů, který se táhl od prvního domku na jičínské silnici až k Lubině. Městský rychtář mu pohotově odpověděl, že peníze za výplatné jsou připraveny, jen aby se neobtěžoval a vstoupil do radnice.

Když vstoupili do radní síně, čekalo je dvanáct starších města, každý s váčkem peněz v ruce. Plukovník dostal váček nejmenší, ale plný ryzího zlata. Jakmile nepřátelští důstojníci byli zaujati přepočítáváním peněz, vytáhli městští radové ze záhybů svých plášťů dýky a tesáky a v okamžiku všechny švédské důstojníky povraždili.

Mezitím vojáci venku na náměstí očekávali příchod svých velitelů. Zachmuřeně hleděli do oken radnice, a když ani za dobrou hodinu se nikdo neukázal, pokusili se do budovy vniknout násilím. Tu náhle padla z radnice střelná rána. To bylo smluvené znamení k otevřenému boji. Ze všech stran začaly fičet koule. Překvapení Švédové se pokusili vniknout do domů a bytů, leč všude našli uzavřené dveře, dobře zajištěné těžkými závorami. Marně se pokoušeli srazit dohromady ke společnému útoku, vždy znovu a znovu byl jejich útok rozprášen. Pouze jednomu menšímu oddílu, který vedl mladý a chytrý důstojník, se z města podařilo uniknout. Chtěli se uchýlit na výšinu na město, kde stál kostelík sv. Františka. Tam se chtěli opevnit a získat čas k dalšímu boji, než dorazí švédské posily.

Sotva se přiblížili ke kostelíku sv. Františka, ze všech stran začaly létat kulky, hřbitovní zeď se ježila mušketami obránců. S velkými ztrátami se Švédové branou probili na hřbitov a tam se rozpoutal bratrovražedný boj. Měšťané již umdlévali a mnoho jich bylo pobito, když tu začala nová hustá střelba, vedená ukrytými Příbořany s koruny věkovité lípy. Do houfu Švédů vpadla panika, zahazovali zbraně a prchali přes hřbitovní zeď i branou pryč od města Příboru. Rány byly stále řidší a řidší a zanedlouho se ve městě rozhostil klid – všichni nepřátelští vojáci leželi pobiti. Teprve na kopci Šibeňáku se zbytky švédského oddílu zformovaly, ale pokračovaly v ústupu směrem k Novému Jičínu.

Nyní si příborští měšťané mohli oddechnout a děkovali statečnému rychtáři a členům městské rady, že se jim lstí podařilo zachránit město Příbor před zkázou. Odebrali se společně do farního kostela, kde se vzápětí konala děkovná mše za záchranu města Příbora před Švédy. Zpráva o vyhnání Švédů se rozlétla po kraji a podle ní pak vzniklo známé německé pořekadlo:

„Brieg, Freiberg, Brünn

Machen die Schweden dünn.“

Což po česku znamená:

„V Břehu, Příboře a Brně

Zle pobili vojsko Švédů.“