Preciznost. Tak by se dala jedním prostým výrazem charakterizovat divadelní hra Pavla Helebranda, kterou jsme měli příležitost zhlédnout 21.9.2015 v aule příborského gymnázia.
Helebrandův režijní počin se skládá z pěti zdramatizovaných milostných povídek (Jak zahnat ďábla do pekla, Němý zahradník, Slavík, Parohy za rohy, Tři sta lir), které protkávají krátká a svižná hudební čísla s nádhernými operními hlasy herců. Povídky mají jednoduchou a přímočarou zápletku, to představení činí srozumitelným a přehledným. Po celou dobu si hra udržuje stálou hladinu komična bez sebemenších výkyvů, poněkud specifický humor se tak nepropadá do hlubin nevkusu, i když je možná v některých momentech špetku svérázný a divák si na něj musí nejprve zvyknout. Celá hra je totiž stavěna na nadsázce a je, lidově řečeno, „o normálních lidech pro normální lidi“. I když je děj hry situován do 14. století, neztrácí nic na své aktuálnosti a nadčasovosti. Co se týče hereckých výkonů, ty byly brilantní. Ansámbl by klidně mohl aspirovat na „nejkomičtější soubor roku“. Ačkoliv byli všichni herci výteční, musím přece jen vyzdvihnout výkon Juraje Čiernika, který si všechny své role vysloveně užíval a energie z něj sálala až na příborské náměstí. Ostatní čtyři umělci (Veronika Holbová, Simona Mrázová, Michal Sedláček a Petr Němec) ale byli neméně herecky i pěvecky zdatní, a tak se navzájem skvěle doplňovali. Zvláště ženské protagonistky s vytříbenými hlasy se moc dobře poslouchaly.
Velmi mile mě překvapily i různorodé kostýmy a rekvizity. Přestože vše bylo v podstatě minimalistické, výsledný efekt lze nazvat dokonalým. Bezchybný scénář hry tak dosvědčil, že vynikající drama nepotřebuje deset kulis a bůhvíjak nákladné propriety. Bohatě stačí právě kvalitní scénář, výborní herci a rozverný humor. Tohle všechno smíchejte, okořeňte to zajímavými hudebními vstupy a vznikne bravurní komedie, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat.
Tereza Gottwaldová, sexta
