Novinky - Masarykovo gymnázium: Jak jsme jeli na turisťák

Když se řekne turisťák, vybaví se každému nudné šlapání do kopce, spousta bolavých končetin a propocená trička. Proč ale vlastně ne? Když k tomu přidáte slušnou dávku čokoládových tyčinek, pár křupavých mrkví, dobrou náladu a chuť vyzkoušet něco jiného, než děláte obvykle, můžete zažít docela zábavný týden. Když teda nepočítáte ty puchýře, a že jich nebylo málo.

Bylo nás tam třináct plus dva učitelé, jeden z toho mrkvožrout, ale nikomu to nijak moc nevadilo.

První den – Lysá hora. Člověk by řekl, že jen ujít ty dva kilometry od vlaku z Ostravice na Sepetnou bude stačit, ale vedení kurzu se rozhodlo, že když nás zrušit, tak hned ze startu. A nakonec – to bylo super. Šlapalo se dobře, modro a slunce nad hlavou a kopečky Beskyd ze staveniště, které na vrcholku hory teď panuje, nebylo vůbec k zahození. V pět jsme se dokutáleli dolů do bungalovů (mimochodem, ubytování v těchhle chatách stálo za to), dali si fakt skvělou večeři a šli se regenerovat – vířivka, bazén, tobogán s čarodějnicí a masážní trysky v bazénu nás daly dohromady natolik, že jsme byli ochotní se druhý den vydat za další pochod (on se nás vlastně ale nikdo moc neptal).

Bohužel, někteří opuchýřovaní se museli přezouvat pár set metrů za startem, a to – do růžových papuček. A bohužel, smůla smůloucí, se zrovna tahle nešťastná skupinka dostala do rukou profesionálně antizeměpisně nastavené učitelky češtiny, která fušuje do tělocviku, a ty růžové papučky našlapaly po lesních cestách o šest kilometrů navíc proti původně plánovaným čtyřem, aby se dostaly, ve výborné náladě, na koňskou farmu. A jestli myslíte, že v rámci její návštěvy nás trapně povozili v kruhu výběhu, tak se dost pletete. Rozděleni do dvou skupin jsme si každý užili víc než hodinovou projížďku podél lesa a potoka, koně byli klidní a přestože většina z nás se v roli jezdce ocitla poprvé, vyzkoušeli jsme i něco, co by se při dobré vůli dalo nazvat klusem. Pohled z koňského hřbetu byl pěkný do doby, než jsme zjistili, že místní kocour a tři hafani (dva z nich čtyřprocentní orientace, ale žijeme v tolerantní společnosti, tudíž nám to nevadilo) se postarali o naše svačiny nevybíravým způsobem. Odpustili jsme jim, protože začalo pršet a nás čekaly čtyři kilometry lesem zpátky do náruče wellness. Byli jsme tam už jako doma.

Den třetí – Opičárna. Ne, žádná studentská recese namířená proti učitelům, ale název lanového centra. Zpočátku se nám moc do stromů a lan nechtělo, ale rozehřáli jsme se. Místy se dá říct, že nám bylo dokonce pekelné horko. Zjistili jsme, že máme svaly, o kterých jsme dosud neměli ani potuchy. Aspoň někteří. Nicméně – všichni to zvládli, nikdo nespadl a když jsme se pak dívali ze země tam, kde se houpaly někdy prapodivné překážky, nezbylo, než být na sebe hrdý.

S výškami to ten den nekončilo. Přesun o dva kilometry dál a malý horolezecký kurz pod vedením pana učitele byl náročným, ale zábavným programem na celé odpoledne. Zezdola to vypadalo jako sranda. Se sedákem a lanem kolem pasu se bavili všichni kromě chudáka, který se právě pokoušel vyšplhat nahoru. Ale zase, nakonec to dali všichni, kteří se odhodlali. A byla to místy celkem zábava, nakonec i pro ty, kteří skálu pokořili.

Večerní oheň a špekáčky a kytara, tohle prostě k turisťáku patří, o tom není pochyb. Zpočátku to sice trochu skřípalo, jak s ohněm, tak se zpěvem, ale nakonec jsme uspěli v obojím. Buřtíky byly příjemná tečka za náročným dnem.

Den čtvrtý – čtvrtek. Od rána zataženo. Prosili jsme učitele na kolenou, ať na ten naplánovaný Smrk, velký kopec daleko a daleko, který není korunován restaurací, můžeme vyrazit, ale nedali se přemluvit, nu což, nezbylo než se poddat, ale plakali jsme ještě několik hodin J, hlavně Katka s růžovými papučkami a také všechny ostatní Puchýře z výpravy. Jestli si myslíte, že nás nechali plakat v klidu, tedy vedení kursu, tak se dost pletete. Vymysleli si místo Smrku jiný bič, sedmiboj. Začalo to pokusem o jejich zastřelení, ale protože jsme se vzduchovkami neuspěli, pokračovalo se „pamatovací hrou v lese“, hodem talířem, šifrováním a orientací v mapě, odpoledne nás namočili do bazénu a nechali plavat na čas, přinutili nás ničit si prsty na bowlingu a korunou všeho bylo odevzdání článku na téma „turistický kurz“, přičemž za jeho neodevzdání nám hrozilo něco tak strašného, že jsme ani nechtěli vědět co. Takže jsme to odstříleli, odběhali, odšifrovali, odplavali, odházeli a napsali a dá se říct, že jsme si to parádně užili, protože jsme se cítili jako na táboře a ten pocit byl vlastně víc než dobrý.

Večerní vyhodnocení nejlepších z nás proběhlo na jedné z chatek, cenou útěchy se stala, jak jinak u pana učitele, mrkev, ti nejúspěšnější se mohli pochlubit drobným přírůstkem do jejich sportovního šatníku, pak už se jen zahrálo pár společenských her a šlo se spát.

V pátek jsme si dali poslední vydatnou snídani ze švédského stolu, sbalili si batůžky a hurá na vlak. Ptáte se, jestli litujeme, že jsme si vybrali turisťák? Ani náhodou. Každý z nás zkusil něco, co ještě nezažil, od lezení na skály přes koňský hřbet či bowling, někdo poprvé viděl svět z Lysé hory, někdo šel poprvé lesem v papučích. A každá taková zkušenost je dobrá, ač nemusí být vždy v tu chvíli příjemná. S kořením dobré pohody, která se podařila vytvořit díky příjemnému osazení celé akce, se dá zodpovědně říct, že to bylo prostě SUPER.

(článek vznikl z podkladů prací, které vytvořili účastníci kursu za mírného či většího nátlaku ze strany učitelů)